Historie věže Jakobínky

Věž Jakobínka je bezesporu velmi cennou architektonickou středověkou památkou, jejíž stáří však dodnes nebylo uspokojivě prokázáno. Ani mezi odborníky z řad historiků, archeologů, stavebních historiků a dalších badatelů nepanuje v tomto směru jednoznačná shoda. Někteří řadí Jakobínku do 14. století, jiní do 15. století, menší část až do počátku století šestnáctého. Roku 1522 věž hořela, z této doby máme první prokazatelnou zmínku v pramenech. 9. dubna 1522, mezi 8. a 9. hodinou ranní, vypukl ve městě velký požár, který se rozšířil a poničil nejen Horní hrad, ale také přilehlou věž. Zřejmě již o rok později, nebo nedlouho poté byla započata její oprava. To dokládají vnitřní dřevěné konstrukce, jejichž nejstarší části byly dendrochronologickým datováním určeny do let 1523-1527.  Konkrétně se jedná o vnitřní schodiště a dřevěnou konstrukci, podpírající zděnou cihelnou helmici, zakončující věž. Bylo prokázáno, že stáří vnitřní dřevěné konstrukce pod helmicí je z roku 1523. Nabízí se možnost, že helmice je mladší než samotná věž, mohla vzniknout až po požáru a nahradit nějakou starší spalnou dřevěnou střešní konstrukci. Pro další období máme jen zlomkovité informace. Je velmi pravděpodobné, že věž byla vzhledem ke své strategické poloze používána jako pozorovatelna také v době třicetileté války v letech 1618-1648, kdy již hrad vlastnili Buquoyové. Další informace máme až z inventáře hradu z roku 1723, ve kterém je poprvé použit název Jakobínka. Původ tohoto názvu nebyl dodnes zcela vysvětlen. Přízemí, vniklé po proražení vstupu zřejmě v roce 1858, bylo vybaveno druhotně vloženým schodištěm, založeným na zděném sloupku přímo na skalním podloží. Věž byla začleněna jako architektonická památka dob dávno minulých do kontextu historizujících úprav, prováděných od poloviny 19. století majiteli hradu z rodu Buquoyů.

Popis věže

Válcové těleso věže je 38 metrů vysoké, má pět pater a zakončuje ho kuželovitá helmice ze zděných cihel. Zdivo, vyjma kupole, neobsahuje stopy po vnějším ani vnitřním omítnutí. Věž má průměr 9,80 metrů v úrovni terénu. Vnitřní průměr je v této části 220 cm a tloušťka zdiva 375 cm, při čemž se směrem vzhůru zužuje. Původní vstup, v podobě sedlového gotického portálu, se nachází ve výšce přibližně 14 metrů nad zemí. Vstup byl kdysi opatřen dveřmi nebo mříží, po nichž se dodnes dochovala pouze skoba na levé straně zdi. Kdysi byla věž přístupná buď pomocí padacího můstku, který jej spojoval s přilehlou nedochovanou budovou, nebo za pomoci přistavěného dřevěného schodiště. První patro nebylo kromě vstupního portálu jinak osvětleno. Podlaha je původní, tvořená z dřevěných prken, stejně tak trámový strop s prkenným záklopem, jenž tvoří podlahu horního patra. To se v každém patře věže opakuje. Zajímavostí je, že trámy nesoucí jednotlivá patra nejsou pevně zazděny, ale pouze leží v kapsách v síle zdiva. Jednotlivá patra jsou propojena dřevěnými schodišti. Druhé a třetí patro bylo osvětleno vždy jedním štěrbinovitým okénkem s kamenným ostěním. První tři patra nejsou příliš prostorná, to se naprosto proměňuje ve čtvrtém patře, kde jsou čtyři velká okna. V tomto podlaží se nachází v podlaze vyryté letopočty 1676 a 1797. Iniciály IHS s kříži a sekerami, a plán hry mlýn. Nejvyšší patro věže je zakončeno kuželovitou zděnou cihelnou helmicí o výšce 10 metrů. Helmice je neobvykle postavena na vnější obvodové linii, díky tomu uvnitř vznikl velký prostor. Zároveň tím stavitelům naprosto zanikla možnost použít jako pochozí plochu zbývající obvod věže. To bylo vyřešeno přizděním kamenných krakorců, na kterých byl v minulosti ochoz vynesen. Ochoz se nachází výšce 28 metrů a je tvořen z velké části původními kamennými krakorci.

Jak se věž stavěla

Jakobínka byla založena přímo na skále v hloubce přibližně jednoho metru. Základy věže z velkých hrubých kamenů pojených maltou, půdorysně přesahují hmotu věže viditelnou nad terénem. Na nich zedníci vyzvedli vnitřní a vnější lícovou stěnu zdi z opracovaných kamenů. Prostor mezi nimi vysypali drobnými kameny a zalili maltou. Když postavili zeď do místa, ze kterého už výše nedosáhli, postavili lešení. V případě jakobínky se z největší pravděpodobností jednalo o samostatnou vnější a vnitřní dřevěnou konstrukci, opírající se přímo o zdivo. K této úvaze nás vede fakt, že se ve věži nenašly stopy průvlaků, tady zdivem procházejících podpůrných dřevěných konstrukcí. Když dosáhla stavba požadované výšky, vložili do připravených kapes, vzniklých na drobném úskoku zdiva trámy a ty pobyly za pomoci hřebů fošnami, čímž vzniklo plochostropé patro. Jednotlivá patra byla spojena pomocí dřevěného schodiště. Následně se proces až k vrcholu věže opakoval. Lešení sloužilo také pro přesun stavebního materiálu a malty, kterou přinášeli v neckách, nebo přiváželi v jednoduchých kolečkách. Rozdíly mezi patry lešení mohli překonávat pomocí jednoduchých žebříků. Ke stavbě se používal lomový kámen z více lokalit. To je také důvod, proč se na Jakobínce, budované v horizontu pouhých několika stavebních sezon, objevuje druhově výrazně odlišný stavební materiál. Materiál se při stavbě věže vytahoval nahoru jednoduchým konzolovým jeřábem s rumpálovým pohonem. Ten se umístil vždy na vrchol budovaného patra a posouval, tak jak stavba rostla. Na dolním konci lana byly samosvorné kleště – krepna, k uchycení kamenů. Velký posun ve středověkém stavitelství znamenal jeřáb doplněný o šlapací kolo, poháněné fyzickou silou. Zda byl tento způsob také využit při stavbě jakobínky nelze s jistotou doložit. Stavbu pravděpodobně prováděla tzv. stavební huť pod vedením mistra, možná i stavitele, slučující řemeslníky mnoha profesí, jako zedníky, kameníky, tesaře, pokrývače, kováře a truhláře. Opracování kamene, dřeva a veškerá stavební činnost probíhala poblíž stavby, v místě zvaném stavební dvůr.

Funkce věže

Jakobínka je většinou odborníků považována za Bergfrit, přesněji za okrouhlou hradní věž, která nebyla primárně stavěna jako obytná, ale pouze v případě potřeby mohla sloužit obráncům jako jejich poslední útočiště. Věž byla od samého počátku zřejmě opravdu budovaná jako strážní. Tomu by napovídala její nápadná výška, v kontrastu s poměrně subtilní hmotou zdiva, na obrannou věž velmi neobvyklou. Dalším vodítkem může být nezvykle prostorné 4. patro, s velkými okny, které dodnes umožňují pohled do všech stran, přičemž by pozorovatelé byli částečně chráněni před nepříznivými klimatickými vlivy. Je doloženo, že na věži byli vydržováni dva ozbrojenci, kteří se zřejmě střídali. Zároveň zde bylo možné mít alespoň provizorní zázemí a docílit i trochu přijatelných tepelných podmínek. Je možné, že měli strážní v tomto místě nějakou možnost pro přespání, k ohřevu v chladnějších měsících mohli využít například sem umístěný železný koš. V zimních měsících, vzhledem k absenci topeniště a možnosti uzavření okenních nik, bylo na věži velmi složité zajistit přijatelné podmínky, proto se asi využívala jen minimálně. Podobné nároky splňovalo také poslední patro zakončené helmicí s dobře využitelným ochozem. Pro období třicetileté války nemáme v pramenech písemnou oporu, dá se ale předpokládat, že také v době válečného konfliktu, kdy byl Rožmberk v držení Buquoyů, se věž používala k těmto účelům. Dřívější, především strážní funkce Jakobínky, byla postupně upozaďována a postupem času začala plnit zcela jinou funkci. Od počátku 19. století sloužila věž již výhradně jako vyhlídková. Do dnes se zachoval pamětní herbář hraběnky Gabriely Buquoyové z roku 1827, v němž jsou uloženy listy jeřábu ze samotného vrcholu věže. Stejnému účelu Jakobínka složila po celé 19. století. V průběhu první poloviny 20. století se stav věže velmi zhoršoval, což vedlo majitele k jejímu postupnému uzavření.

Historické opravy

První opravy začaly zřejmě nedlouho poté, co byla roku1522 věž zasažena požárem. Na dalších sto let ovšem prameny mlčí, určitým vodítkem by mohla být zpráva z roku 1630, kdy byla v souvislosti s Rožmberkem zmiňována věž, jejíž vrchol měl být pokryt šindelem. Další, doložená zmínka, která se dá již bez pochybností s Jakobínkou spojit, nabízí inventář z roku 1732, v něm je také poprvé uveden její název. Z roku 1795 máme informaci o tom, že měla být pokryta novou šindelovou krytinou natřenou na červeno. Trvalo ale další dva roku, než k tomu skutečně došlo. S touto událostí nápadně koresponduje letopočet 1797 nacházející se na podlaze ve 4. patře. V roce 1839 byla dosluhující krytina vyměněna za novou, opět šindelovou a rovněž opatřena červeným nátěrem. Rozsáhlých stavebních úprav se Jakobínka dočkala za hraběte Jiřího Jindřicha Buquoye, za něhož byl v roce 1858 proražen současný vstup a vloženo točité schodiště, spojující dosud nepřístupné přízemí s prvním patrem věže. Z inventáře z roku 1878 se dozvídáme, že věž byla až na poničenou šindelovou krytinu v relativně dobrém stavu. Stejný stav je uváděn také ještě roku 1888. Věž ale rychle chátrala, to dokládá rok 1934, kdy byly udělány zásadní kroky pro její zachování. Nejvíce byla poškozena horní část s helmicí. Poškozené a vypadané zdivo bylo doplněno. V té době byla také betonem vyztužena kupole střechy, zabetonován otvor ve špici vzniklý po úderu blesku a vyztužen interiér patra. Po této opravě zmizel zbytek starší šindelové krytiny. Na tuto akci se v interiéru uchovala pamětní deska. Po druhé světové válce, po níž byl majetek Buquoyům zkonfiskován, přešlo držení věže na stát. V roce 1966, kdy na Rožmberku sídlilo Odborné učiliště Montážního podniku Praha, bylo zažádáno o opravy z důvodu bezpečnosti, protože odpadávající kusy zdiva ohrožovaly bezpečnost. Žádosti ale nebylo vyhověno. Nevyhovující stav věže trval ještě dlouhá desetiletí.

Oprava věže NPÚ

Od 90. letech 20. století byly několikrát naplánovány opravy, vzhledem k havarijnímu stavu věže naprosto nezbytné. Přes nesčetné úsilí se je však nepodařilo nikdy uskutečnit. Ke změně došlo až po roce 2012, kdy Jakobínku převzala do držení Územní památková správa, Národního památkového ústavu se sídlem v Českých Budějovicích. V té době došlo k zajištění poškozené helmice a začalo se s přípravou nebývalé obnovy, a to i ve středoevropských poměrech. V roce 2013 byl představen a slavnostně zahájen projekt na obnovu a zpřístupnění středověké věže Jakobínky na hradě Rožmberk nad Vltavou, který byl ukončen v roce 2019. Podstatou rekonstrukce bylo použití autentických středověkých postupů a to za pomoci repliky středověkého otočného jeřábu a speciálního lešení. Zahájení projektu předcházel podrobný stavebněhistorický průzkum věže a výzkum vyobrazení středověkých stavebních postupů na iluminovaných rukopisech. Autoři se nechali inspirovat především kresbami a plány z tzv. Codexu Atlanticus Leonarda da Vinci. Ten se roku 1472 jako učeň na stavbě florentského chrámu Santa Maria del Fiore seznámil se stroji, které používal při stavbě jedinečné kupole stavitel Fillipo Bruneleschi. Replika středověkého jeřábu, použitá při opravách Jakobínky, byla 14 metrů dlouhá a 7 metrů vysoká. Jeřáb byl umístěn na vrchol věže a poháněn lidskou silou, otáčel se kolem své osy. Jeho pomocí byly do výše třiceti metrů vyzdvihovány kamenné krakorce, tesařské prvky, střešní krytina, kameny i malta. Opačným směrem se posílala stavební suť. Obsluhu zajišťovaly tři osoby. Nosnost byla přibližně 500 kg. Bylo používáno ručně kácené a opracované dřevo z nedalekých lesů. Vytvořena byla náročná konstrukce točitého lešení, které v délce více jak 400 metrů obtáčelo věž. Oprava věže trvala šest let a vyžádala si 15 milionů korun. Autory jeřábu a lešení byli projektant Vít Mlázovský a mistr tesař Petr Růžička.